Jdi na obsah Jdi na menu

Tillich: Love, Power, Justice

10. 6. 2012

 

Úvod

Tato práce se pokusí objasnit, co Paul Tillich rozebírá v první a druhé kapitole své knize Love, Power and Justice.

 První kapitola je vstupní branou k celé knize a Tillich v ní vymezuje, čemu se na následujících stránkách bude věnovat – nastiňuje problematiku smyslu slov láska, moc[1] a spravedlnost. Poukazuje totiž na to, že tato slova jsou zapředena do mnohých významových rovin a pokud jim máme správně porozumět, musíme se ptát po jejich základním, tj. ontologickém významu. Díky odhalení ontologického významu můžeme dospět i k otázce vzájemných vztahů těchto tří pojmů. Tento úkol však není lehký, neboť ontologická podstata je ukrytá v množství vztahů, které tyto tři jevy spolu dohromady tvoří.

V celé kapitole uvádí problémy, otázky, kterými se bude postupně na následujících stránkách knihy věnovat. V druhé kapitole se již věnuje konkrétním problémům spojeným s ontologickou otázkou lásky, zabývá se kvalitami lásky a jejich vzájemným propojením a odpovídá zde na některé otázky, které si již dříve položil.


První kapitola – Problémy, zaměňování, metoda

 

Láska

Na lásku můžeme nahlížet ze tří různých pohledů: emocionálního, ontologického a etického.  Emocionální hledisko lásky je nám známo z každodenního života, kdy je láska chápána jako cit, který znamená, že milujeme nebo jsme milováni. Druhý pohled vychází ze Spinozova pojetí lásky, kdy lásku vyňal z její citové roviny a chápe lásku čistě na rovině ontologické. Další z významů lásky je význam etický. Tento význam je spojen s Desaterem, jakožto určujícím dokumentem Západní kultury. Desatero božích přikázání požaduje od každého člověka naprostou lásku k Bohu a milování bližního jako sebe sama. Tillich se ale ptá, jak může být láska jakožto cit, emoce vyžadována či vynucována? Láska jakožto emoce být přikazována nemůže. Buďto je láska něco jiného než emoce nebo je Desatero beze smyslu. Proto zde musí být něco na emocionálním základě lásky, co může ospravedlnit obě tyto myšlenky – etickou i ontologickou interpretaci lásky.

Pro pochopení problematiky, která obestírá slovo láska je také důležité se zamyslet nad otázkou kvalit lásky. (Podle Tillicha máme uvažovat nad kvalitami lásky a ne nad jejími „typy“, jak je běžně používáno.) A jak naznačuje, měli bychom rozlišovat kvality lásky jako jsou: libido, philia, eros a agapé. Máme se ptát po jejích vzájemném vztahu, a po tom, která kvalita lásky je vztažná k Desateru či k emocionální rovině.

Tillich se také snaží objasnit pojem sebeláska. Tento výraz je podle něj nešikovně vybraný, protože láska předpokládá oddělení objektu a subjektu, což u sebe lásky není možné, a proto tento pojem bychom měli používat pouze v jeho metaforickém smyslu.

 

Moc

Moc je pro něj sociologickou kategorií, která byla z oblasti sociální převzata do přírodovědné. Proto se musíme ptát, jak je možné, že stejný termín používají fyzikové i sociální vědci. To poukazuje na shodný bod mezi fyzikálním a sociálním světem, který se projevuje právě v používání totožného slova. Základní význam slova moc objevíme pouze skrze ontologickou podstatu slova. Sociální oblast významu slova moc je zatížena dvojsmyslem vztahu síly a moci, kdy nacházíme střetnutí pojmů především v oblasti politiky, kdy používáme termín politická moc, která má aspekt jistého nátlaku. A právě díky ontologické podstatě moci můžeme prohlédnout spojitost moci a nátlaku. Rozdíl mezi mocí a nátlakem nacházíme v oblasti, která není ani fyzikální, ani psychologická – jedná se o sféru spirituální. V duchovní sféře nacházíme jiný druh moci – nejvyšší moc. Otázkou zůstává, jak tato duchovní moc pracuje a jaký má vztah k moci psychické a fyzikální.

 

 Spravedlnost

Spravedlnost byla od pradávna znázorňována v mýtech, poezii, sochařství i architektuře. Ani její význam není jednoznačný. Střetává se zde její právní, etický a náboženský význam, které se vzájemně popírají. Aristoteles rozděluje spravedlnost na vyrovnávací a rozdělovací.  Vyrovnávací spravedlnost znamená, že má být člověku dáváno podle jeho zásluh. Rozdělovací pak, že člověk by měl být hodnocen podle jeho sociálního statusu a jeho požadavky vyplývají z nenaplnění jeho potenciálu. Rozdělovací spravedlnost pak zároveň slouží jako forma trestu a vytváří se zde problematika vztahu spravedlnost – trest. A k pravému smyslu se opět můžeme dostat pouze skrze ontologické zvážení.

 

Vztahové problémy lásky, moci a spravedlnosti

Žádnému z těchto pojmů nemůžeme porozumět, aniž bychom se zamysleli nad tím, jak jsou zakořeněny v podstatě bytí jako takovém. Dvojsmysl ve významu lásky, moci a spravedlnosti utváří problémy ve vztahové rovině mezi těmito pojmy.

 

Láska a moc

Pokud hledíme na lásku z její emocionální roviny a na moc jako na prostředek donucovací, pak je láska považována za absenci síly a síla je popřením lásky. Bezmocná láska a nemilující síla jsou dávány v kontrast. Takové porozumění je však chybné. Dopustili se ho filosofové vůle k moci, jako např. Nietzsche, který odmítl křesťanskou ideu lásky. Toho samého omylu se však dopustili i křesťanští teologové tím, že ve jménu křesťanské lásky popřeli myšlenku vůle k moci. V obou případech chybí ontologická podstata lásky a síla je redukována na sociální nátlak.

Teologická škola založená Albrechtem Ritschlem způsobila, že v pochopení Boha zcela zmizela jeho moc a byla nahrazena láskou a v jejím etickém významu. Bůh se svou mocí se stal jakýmsi pohanským prvkem. Idea Božího království se stala pouze ideou etického společenství. Nejdůležitější je pochopit problémy v sociální etice, které plynou z konfrontace lásky a moci. Sociální etika předpokládá prvky lásky ve strukturách moci a prvky moci, bez kterých by se láska stala chaoticky prázdná.

 

Láska a spravedlnost

Láska přidává spravedlnosti něco, co spravedlnost sama neobsahuje. Láska spravedlnost přesahuje. I zde se musíme potýkat s ontologickou otázkou. Láska a spravedlnost mají složitou vazbu, jelikož jejich akty mohou být zaměňovány. Napětí mezi láskou a spravedlností vyjádřil Anselm z Canterbury: Bůh musí nalézt cestu z následků jeho kárné spravedlnosti, protože je v konfliktu s jeho milosrdnou láskou. A proto je člověk nezaslouženě vykoupen smrtí Ježíše Krista. Ukazuje se nám, že spravedlnost je spravedlností pouze díky lásce, kterou v sobě zahrnuje.

Pravému vztahu lásky a spravedlnosti můžeme porozumět opět pouze skrze ontologickou analýzu základního významu pojmů láska a spravedlnost.  

 

Moc a spravedlnost

Ve vztahu moci a spravedlnosti je základním problémem, kdo vydává zákony, protože to je základní projev moci. Tillich si klade otázky, zda je tato skupina, která zákona vydává spojena se spravedlností a zda to není jen vyjádření vůle k moci těchto lidí? 

Marxisté tvrdí, že právo státu je nástroj sociální kontroly vládnoucí skupiny a že zdroj této moci plyne buďto z vojenské invaze nebo ze socio-ekonomického rozvrstvení. V obou případech je však spravedlnost možná jen v případě, že stát již není a je nahrazen administrativou bez politické moci. Spravedlnost vládnoucí třídy je nespravedlivá a ideologická. Jako opak této teorie byla vytvořena jiná, která se snaží oddělit spravedlnost od moci a ustanovit ji jako samostatný systém platného rozhodování. Kontrast těchto dvou teorií nás zavádí k nutnosti zamyšlení se nad ontologickým významem pojmů moci a spravedlnosti.

 

 

Druhá kapitola -  Bytí a láska

 

Ontologická otázka

V úvodu této kapitoly nastiňuje Tillich problém ontologické podstaty termínů láska, moc a spravedlnost, konkrétně se ptá po jejich „kořenovém významu“ (root-meaning). Poukazuje na to, že pro dnešního člověka je těžké pochopení termínu bytí sama o sobě, protože jsme všichni nominalisté. Abychom se mohli vydat zkoumat pravý smysl těchto slov, musíme přeskočit fázi myšlení jak nominalismu, tak realismu a musíme se přeorientovat na myšlení antických filosofů, protože ti se ptali na esenciální podstatu bytí jako takového, tázali se, jaké jsou charakteristiky všeho, co participuje na bytí, a právě tato otázka je otázkou ontologie.

Ontologie se neptá po vědeckém vysvětlení světa, nezajímá se o hvězdy či planety. Ptá se, „Co znamená být?“ Ontologie líčí strukturu bytí jako takového, která působí ve všem, co je, ve všem jsoucím, živém i mrtvém, nelidském i lidském.

Pokud staří filosofové hovořili o podstatě bytí, nepoužívali termíny jako láska, moc a spravedlnost nebo jejich synonyma. Tato triáda termínů odkazuje k trojičnosti struktury samotného bytí. Tyto pojmy mají metafyzickou platnost a ještě před tím, než ji získaly měly význam mytologický, který je také reflektován v jejich ontologickém významu. Jsou to stále opakované předměty ontologie. Většina filosofů použila tyto termíny jako základ pro své myšlení. U Platona nacházíme teorii erosu, síly, která směřuje k jednotě pravdivého a dobrého. V jeho pojetí je základem všeho bytí síla. Spravedlnost pro něj není speciální ctností, ale sjednocená forma individuálního a sociálního těla. U Aristotela zase nacházíme eros jako sílu, která popohání vše k vyšší formě, čistou skutečnost která hýbe světem ne jako příčina, ale jako objekt lásky. A tento pohyb popsal jako pohyb z potencionálního k aktuálnímu, z dynamis k energia – představy, které obsahují koncept síly. Augustin a jeho následovníci poukazují na  prvenství lásky v jejím vztahu k síle a spravedlnosti. Také Hegel začínal jako filosof lásky. V současné (tj. 50. léta 20. století)  se objevuje vztah mezi láskou a hnací silou.

Historické zkoumání nám ukazuje, že ontologie je základem pro metafyziku, ale není metafyzikou samotnou. Ontologie je analytická a popisná, v žádném případě není spekulativní. Snaží se nalézt podstatu toho, co znamená být. Vše co je, co existuje určitým způsobem participuje na bytí.

K ontologickým závěrům docházíme na základě zkušeností. Je to cesta rozumového poznávání.

 

Ontologie lásky

Lásku nesmíme chápat jen v její emocionální vrstvě. Pokud se chceme dostat k její ontologické podstatě, musíme se snažit oprostit od její emocionální stránky.

Ontologická podstata lásky je podle Tillicha obsažena ve větě: „Láska je bytí v přítomnosti a láska je hybnou silou života.“[2] Což znamená, že život není skutečným,  pokud je bez lásky, která je řídícím prvkem. Láska spojuje. A nespojuje to, co je cizí, neslučitelné, ale pomáhá k znovusjednocení toho, co je odcizené. Největší síla lásky je ve schopnosti znovuspojení, v tom, že umí překonat odloučení. A největším odloučením je separace sebe sama – já od já. Láska sjednocuje to, co je sobecké a jednotlivé. Láska spojuje jednotlivé osoby. Láska ve všech svých formách vede k opětovnému sjednocení rozděleného.

Nyní se  vrátíme k emocionální stránce lásky, protože není lásky bez emocionálního nádechu. Musíme se však zamyslet nad tím, jak emocionální prvek lásky spojit s její ontologicko podstatou. Musíme to chápat tak, že ontologicky založené tendence se vyjadřují v lásce skrze její emocionální stránku. Ontologie lásky je ověřená zkušeností naplněné lásky.  Naplněná láska je v tu samou chvíli jak naprosté štěstí, tak také ukončení tohoto štěstí. Vztah mezi dvěma lidmi je nadřazený. A křesťanství je právě díky tomuto vztahu lásky člověka k člověku podle Tillicha nadřazené ostatním náboženstvím.

Láska je jedna, můžeme však rozlišovat mezi jejími kvalitami. A tak můžeme rozlišovat mezi pojmy epithymia, libido, eros a philia.   

Epithymia je touha a jako taková je považována za nízkou a pudovou. Mnozí se snaží všechny kvality lásky snížit na úroveň této touhy.                 

Libidu nesmíme rozumět jen jako chtíči, který touží po uspokojení chtíče. Freud popsal libido z jeho zvrhlé, odcizené strany, ale tento pohled nepopisuje libido jako přirozené úsilí k životnímu sebenaplnění. Epithymia a ani libido nemají za primární cíl uspokojení rozkoše. Slast je pouze doprovodným jevem naplnění, ne jeho hnacím motorem.

Existují snahy o co nejostřejší rozlišení mezi agapé a erosem a tyto tendence se snaží ztotožnit eros s epithymií. Je pravda, že epithymia je obsažená v každém erosu, ale eros epithymii přesahuje. Eros je ve spojení s epithymií, jelikož epithymia je touha po životním naplnění. Pokud zamítneme kvalitu eros-lásky  směrem k Bohu, protože pokud člověk přestane toužit po sjednocení s Bohem, stane se láska k Bohu bezvýznamným slovem.

Eros představuje transpersonální stránku, kdežto philia je osobní stranou lásky. Ani jedno z nich nemůže exitovat bez toho druhého, jsou v sobě vzájemně obsaženy. V osobní sféře se to projevuje tak, že bez zásadního oddělení sebestředného já není možný ani tvořivý, ani náboženský eros. Bytí bez osobního středu je bez erosu, přestože není bez epithymie. A naopak, pojmy jako účastenství nebo společenství ukazují eros v každém philia vztahu. Je to touha po spojení se silou bytí. Ve sféře společenské, ať v rodině nebo národu toužíme po zapojení přímo k síle bytí. Láska jako philia předpokládá obeznámenost s objektem lásky. Proto Aristoteles tvrdil, že philia je možná pouze mezi těmi, kteří se znají.

Za každých okonolstí můžeme tvrdti, že eros i philia obsahují prvek z epithymie. Touha každého člověka naplnit se ve spojení s jinou bytostí tvoří základ jak pro kvalitu lásky eros, tak philia. Libido je zase nacházíme ve spiritualizovaném přátelství nebo v asketickém mysticismu.

Agapé jako druh lásky je dominantní v Novém zákoně. Agapé můžeme nazvat nejhlubší láskou nebo také láskou ve vztahu k základu života. Agapé k nám přichází z jiné dimenze a v ní se konečná realita manifestuje a mění život a lásku.

Pokusme se nyní vrátit k otázce sebelásky. Je vůbec obtížné mluvit o konceptu sebelásky, jestliže chápeme lásku jako snahu ke sjednocení rozděleného. A v tomto rozštěpení není žádná touha po sjednocení. Sebeláska je metaforou, která by neměla být zpracována jako koncept. Koncept sebelásky je používán ve třech zcela odlišných a protichůdných smyslech. Je tedy používán ve smyslu přirozeného kladného hodnocení sebe sama, sobectví a sebepotvrzení. Pro vyjasnění významů by se podle Tillicha měly používat spíše termíny kladné hodnocení sebe sama, sobectví a sebepotvrzení.

 


Použitá literatura

Tillich, Paul. Love, power and Justice in Writing in the social philosophy and etics. Berlin: Evangelisches Verlagswerk GmbH, 1998. ISBN 3-11-011537-9.

 


[1] V práci s anglickým překladem textu vyvstává problém s nepřesností terminologie. Anglické power není tak výstižné jako německé die Macht a není ani tak jednoznačné. Německá terminologie je přesnější.

[2] Tillich, Paul. Love, power and Justice. Str. 25.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář