Agathky svět

Obsah

Proč zrovna šoa? (úvod)
Moderní antisemitismus
Nacistická ideologie
Němečtí Židé před nástupem Hitlera
Protižidovská propaganda
Postavení Židů během prvních let po nástupu nacistů k moci
Židovské organizace
Norimberské zákony
Židovská emigrace
Křišťálová noc
Proces koncentrace Židů
Konference ve Wannsee
Hromadné deportace
Ghettonizace
Veřejné označení Židů
Vyhlazovací tábory
Osvětimská továrna na smrt
Pochody smrti
Svět nechce uvěřit
Postoj němců k holocaustu
Jak na mne zapůsobila problematika holocaustu (závěr)
Prameny

 Terezín však neměl být tím nejkrutější místem, jaké jsem navštívila, (naštěstí jako pouhopouhý návštěvník v bezpečné době). Na začátku třetího ročníku jsem se spolu s dalšími pár lidmi vydala poznat místo, které je spojeno s vyvražďováním nacistického Německa nejvíc – do Osvětimi. Pokud jsem byla v Terezíně smutná, nebylo nic v porovnání s tím, co jsem prožívala v Osvětimi. Tam jsem padala do těžkých depresivních stavů a styděla jsem se za celé lidstvo. Styděla jsem se za to, že mi si po táboru smrti vykračujeme naprosto bezpečně, jen s pocity beznaděje, zatímco před šedesáti lety tam umíraly denně desetitisíce lidí.

Od té doby ve mně hlodaly otázky typu: PROČ? JAK SE TO JEN MOHLO STÁT? JAK TO MOHLI LIDÉ DOPUSTIT? Netroufám si říci, že si vypracováním seminární práce na téma Pronásledování německých Židů v období vlády nacistů

(1933 – 1945) na tyto otázky dokážu odpovědět. Dokonce si myslím, že na odpověď nenaleznu nikdy. Snad jen pochopím, jak k největším lidským proviněním došlo.

Moderní antisemitismus

Od starověku až po novověk byli Židé diskriminovanou skupinou pro jejich odlišné náboženství. Byli považováni za vrahy Ježíše Krista, za což na ně byla uvalena dědičná kolektivní vina, která se vztahovala na všechny následující generace. Pronásledování se mohli vyhnout pouze přestupem na křesťanskou víru. V 19. století se vytvořila nová podoba pronásledování Židů - rasistický antisemitismus. Od té doby nebyli Židé pronásledováni kvůli svému náboženství, ale pro svůj rasový původ.

Příručkou moderního antisemitismu se staly padělané Protokoly siónských mudrců, které ukazují Židy jako spiklence, kteří se snaží ovládnout všechny ostatní národy, které se mají stát otroky v židovských rukách. Protokoly se rozšířily na počátku 20. století nejprve v carském Rusku a po roce 1918 po celém světě. Podle údajů samotných padělatelů to mají být tajné dokumenty, o nichž jednala opoziční skupina kolem hebrejského spisovatele Achada Ha-ama na prvním sionistickém kongresu v Basileji v srpnu 1897. Ve skutečnosti se jedná o padělek carské tajné služby, která chtěla antisemitismus použít k potlačení demokratizačních tendencí v Rusku. V Německu se Protokoly setkaly se značným zájmem po 1. světové válce. Poraženým Německem, které bylo stiženo ekonomickou krizí se šířila víra, že porážka byla způsobena zradou ze strany levice a Židů. Židé údajně stáli za bolševickou revolucí v Rusku a snažili se ji rozšířit i do Německa. Zároveň byli odsuzováni jako tvůrci demokratické Výmarské republiky. K těm, kdo Protokoly četli, patřili porážkou ve válce dezorientovaní občané a frustrovaní antidemokraté. Vzpomínali na ztracený řád a byli přesvědčeni, že demokracie znamená zánik. Protidemokratická struktura rasismu odpovídala přáním těch, kdo protokolům věřili.

Nacistická ideologie

Míšení krve a tím způsobený pokles rasové úrovně je jedinou příčinou odumírání všech kultur, lidé totiž nehynou kvůli prohraným válkám, nýbrž proto, že ztratí onu odolnost, která je vlastní jen čisté krvi.

Adolf Hitler

Rasové myšlení stálo v jádru nacistického světonázoru. Základem byla představa o nadřazenosti německého nadčlověka nad ostatními národy. Nacismus byl novodobým pohanstvím s kultem germánské árijské rasy, krve a půdy. Nacisté čerpali z tradice evropského rasismu, moderního antisemitismu a z pseudovědeckých teorií o potřebě rasové hygieny (udržování čistoty rasy), které vzkvétaly nejen v Německu od přelomu století. Nacisté zneužili myšlenky darwinismu, který je založen na předpokladu, že v přírodě z dlouhodobého hlediska přežívají odrůdy těch živých organizmů, které se dokáží lépe přizpůsobit, a přenesli je na národy. Ve své vulgarizované verzi darwinizmu tvrdili, že probíhá neustálý boj na život a na smrt mezi národy (případně rasami) a v tomto boji musí zvítězit německá rasa. Nacisté a též většina moderních nacionalistů a antisemitů sdíleli představu národa jako organizmu, který musí být stmelen a zbaven všech parazitů. Stavěli se tak do pozice lékaře, který léčí nemocnou německou společnost. Národ měl být podle nich očištěn od všech rozkladných prvků, jejichž ztělesněním byla v nacistických představách židovská rasa a židovský negativní vliv na společnost.

V 25bodovém programu NSDAP z 24. února 1920 se požaduje zrušení mírového uspořádání z Versailles a přičlenění všech Němců k velkému Německu. Strana žádala zajištění půdy (kolonií) pro usídlení německého populačního přebytku. Program žádá, aby státními občany mohli být pouze Volksgenossen (soukmenovci). Těmi mají být jen ti, kdo jsou německé krve. Žádný Žid tak nemůže být Volksgenosse. Již v tomto programu je tak navrženo druhořadé postavení pro židovské obyvatele. Ti mohli v Německu žít pouze jako hosté a mohli být kdykoli vypovězeni. Program z roku 1920 kromě těchto bodů dále obsahuje řadu protikapitalistických a radikálních požadavků.

Mnoho vědců podlehlo rasovým představám a snažilo se je doložit. Tak byl na sjezdu NSDAP založen 3. 8. 1929 Nacionálněsocialistický svaz německých lékařů (NSSNL), který kladl od počátku své existence důraz na stranickost nad profesní a stavovské zájmy. Počátkem roku 1930 psal nacionálněsocialistický měsíčník, že NSSNL není jen lékařské sdružení, ale organizace, jejíž členy předurčuje jejich přírodovědné vzdělání k tomu, aby „vysvětlovali profesním kolegům a poté i širší veřejnosti pojem národní biologie a její politický význam a přispívali tak k vítězství národního socialismu“. První stanovy, které svaz přijal zavazovaly jeho členy „k jednání podle zásad NSDAP a prosazování nacionálněsocialistického ducha v německém zdravotnictví“.

Nacisté se snažili nalézt metodu, podle které by bylo možné na základě tělesných znaků jednoznačně rozeznat ostatní rasy, především rasu židovskou. Avšak ani měřením lebečního indexu (sklonu lebky), analýzou složení krve, ani žádnou jinou metodou se to nepodařilo.

I univerzity se přizpůsobily novému politickému duchu. Počátkem roku 1933 přednášel rasovou hygienu jen Fritz Lenz v Mnichově. Na seznamu přednášek z roku 1939 je už Nauka o lidské dědičnosti jako základu rasové hygieny povinným předmětem na všech lékařských fakultách. Na univerzitách vznikaly rasově biologické ústavy s odděleními antropologie, rasové hygieny, genetické patologie, experimentální genetiky a genetické statistiky.

Židům byla v nacistickém myšlenkovém světě přisuzována role hlavního protivníka, kterého je nutno v boji za vítězství německé rasy zdolat. Židé byli v představách Adolfa Hitlera podřadný národ neschopný vlastní tvůrčí aktivity, který pouze parazituje na árijských národech. Židé demoralizují mravné a tvořivé arijské národy lichvou, alkoholismem, nemravným uměním, mají na svědomí prostituci a obchod se ženami. Do Hitlerovy rasové koncepce se nehodili i jiné skupiny- Romové, syfilitici, alkoholici a zločinci. Pouze na Židy se však nahlíželo jako na skupinu strojící úklady proti německému národu. Představovali mezinárodní sílu bez kořenů, která se snaží podkopat Německo zevnitř i zvenčí, a to prostřednictvím mezinárodního bolševismu a mezinárodního finančního kapitálu.

Až do poloviny 19. století byli Židé klasifikováni jako jedna ze skupin bělochů. Postupně začali být považováni za podobající se opicím, ale ne proto, že by se dostatečně nevyvinuli, ale proto, že degenerovali. S nástupem evoluční teorie se opičí rysy stávali součástí široké škály etnických a rasových stereotypů. Etnologové 20. století tvrdili, že hustý židovský vous a tělesné ochlupení je znakem opic.

Hudební skladatel Richard Wagner napsal, že nižší rasy pocházejí z opic, zatímco Árijci odvozují svůj původ od bohů. Ve svém projevu roku 1927 v Mnichově Hitler uvedl: „Odmyslete si nordické Němce a nezbude vám nic, než jen tanec opic.“

Němečtí Židé před nástupem Hitlera

Němečtí Židé, první oběť nacistického režimu, tvořili jednu z nejstarších židovských komunit v Evropě. Do roku 1933 byli němečtí Židé obecně považováni za modelový příklad úspěšné emancipace a tvořivé interakce mezi Židy a jejich nežidovským prostředím. Mnoho z nich se nepovažovalo o nic méně za Němce než jejich křesťanští krajané. Okolo 12 000 jich padlo na bojištích 1. světové války, bojujíce za zájmy a slávu své milované německé země.

Nacistům nešlo o rasové vyčištění německého národa. To byl jen šikovný argument, díky kterému se jim podařilo zapojit do svého plánu co nejvíce civilního obyvatelstva. Šlo jim o moc, o majetek a o ovládnutí světa. Židé byli elementem, který se objevoval ve všech evropských státech a právě díky tomu byli tak zranitelní.

Protižidovská propaganda

 K démonizaci Židů a strachu z jejich celosvětového spiknutí napomáhal štvavý týdenník „Der Stürmer“, v němž byla brutální protižidovská propaganda doplňována silně pornografickými prvky. Der Stürmer vycházel od roku 1927 až do konce druhé světové války a vydával ho propagandista a gauleiter (župní vůdce) Julius Streicher, který dováděl antisemitismus do nejzvrácenějších extrémů.

Na každé titulní stránce stálo pod čarou velkým písmem „Židé jsou naším neštěstím“. Pro Der Stürmer byl Žid ztělesněním ďábla a talmud naukou o vraždění křesťanů a podvodech, židovské modlitby nenávistné rituály proti křesťanům a rituální vraždy byly vytčeným cílem méněcenné židovské rasy. Pokud se Žid směje, pak kvůli podařenému podvodu, je- li špinavý, pak je to typicky židovské, pokud ho nelze rozpoznat podle měřítek Stürmeru, pak se maskuje a je o to nebezpečnější.

 Antisemitismus byl Stürmerem podáván pseudonábožensky, jak vyplývá nejen z řady článků, ale i z titulků, jako např. :

„Bez řešení židovské otázky není vykoupení pro německý národ.“

„Bez zlomení panství Židů není vykoupení lidstva.“

 Karikatura na titulní straně z 10. března 1932 zachycuje muže s opičími rysy, který má zjevně představovat Žida, jak civí na opici v kleci. Titulek pod obrázkem se ptá: „Jak dlouho bude ještě trvat, než i jiné budeme moci zde v Německu vídat jen za mřížemi?“

Reklamy, které se na konci čísla Stürmeru tiskly dokazují, jaké úctě se Streicherovy názory těšily. Nenajdeme tu senzační reklamy podobné těm, které nalézáme v bulvárním tisku. Inzerovali zde nesmírně uznávané společnosti, které nabízeli vše od lístků do berlínské zoo po hotely či pojištění. Vkusně uměřeným stylem, který obzvláště kontrastoval s obsahem listu, slibují reklamy mužům, že jim obarví šediny a tím obnoví mládí. Ženám mají větší přitažlivost přinést podvazkové pásy či klobouky. „Vaše reklama v Der Stürmeru vám vždy přinese úspěch,“ praví poznámka na okraji stránky.[1]

 I přes nedemokratický charakter nacistického režimu se v Německu konaly roku 1936 zimní a letní olympijské hry. Nacisté využili této příležitosti jako propagační akce režimu. Z taktických důvodů byly po dobu konání olympijských her v místech konání odstraněny protižidovské slogany a zakázán prodej časopisu Der Stürmer.

Streicher se nacistickým vůdcům hodil k tomu, aby popichoval veřejnost proti Židům. Byl však až příliš zuřivý a začal se jim vymykat z rukou. Poté, co si čtenáři stěžovali, nařídil Hitler stáhnout z prodeje vydání Der Stürmeru věnovaného rituálním vraždám. Když se funkcionáři nacistické strany pokusili Streichera přibrzdit, obrátil svou zuřivost proti nim. Seznam Streicherových protivníků narůstal až do roku 1940, kdy ho soud prohlásil za „neschopného zastávat vedoucí funkce“. Byl tak zbaven všech svých mocenských postů a bylo mu zakázáno pronášet veřejné projevy. Nato odešel na svůj venkovský statek, kde až do konce války dál vydával svůj Der Stürmer. V roce 1946 byl norimberským tribunálem odsouzen k trestu smrti.

 Propaganda byla téměř všudypřítomná. Objevovaly se protižidovské letáky, plakáty, jednotky SA provolávala na ulicích nenávistná hesla a napadaly židovské obyvatelstvo.

 Antisemitismus se dostal i do učebnic. I zde se činil Julius Streichner. Vydal pro mládež učebnici pojmenovanou Jedovatá houba. V ní bylo dětem pomocí ilustrací a názorných příběhů vysvětlováno Židovské nebezpečí.

 Změnil se i obsah učebnic biologie. Následující ukázka je z učebnice biologie pro páté třídy:

 „Židé - rasová směs parazitujícího druhu“

 Pro velká nebezpečí, která vyplývají z nepříznivého míšení ras, znají dějiny národů jeden nadmíru odstrašující příklad: židovský národ. Je to rasově nejvíce smíšený národ na světě./…./ To nadmíru neharmonické v židovské rasové směsi se projevuje také v četnosti některých nemocí mezi Židy. Známý je poměrně častý výskyt ploché nohy. Onemocnění cukrovkou se u Židů vyskytuje v průměru čtyřikrát tak často jako u ostatních národů. Velmi příznačná je také velká četnost duševních nemocí. Odpudivost židovského národa tkví spíše v oblasti duševní či duchovní než tělesné. Židovský národ totiž převážně vznikl z toho nejhoršího výběru městských kramářů a lichvářů v Orientu, kteří se pochybnými prostředky všude pokoušeli získat vliv, aby si podmanili výsledky poctivé práce nežidů. Podstatnými rysy jejich charakteru jsou lstivost, tělesná a duchovní nečistotnost, krutost, ziskuchtivost, odpor vůči tělesné práci - zvláště vůči povolání rolníka a vojáka/…/.[2]

 Čtyři měsíce po té, co se Hitler stal německým kancléřem, bylo obyvatelstvo tak zfanatizované, že se v Berlíně a ostatních městech odehrála scéna, která nebyla k vidění od dob pozdního středověku. 10. května 1933 okolo půlnoci dorazil průvod studentů na náměstí Unter den Linden naproti berlínské univerzitě, na kterém byly navršeny knihy. Když hranice vzplanula, byly na ní přihazovány další knihy. Celkem jich bylo spáleno 20 tisíc. Pod dohledem dr. Goebbelse byly studenty spáleny knihy spisovatelů světového formátu. Byla to díla Thomase a Heinricha Manna, Liona Feuchtwangera, Arnolda a Stefana Zweiga, Alberta Einsteina. Nebyly však páleny jen knihy židovských autorů. Popelem lehla i díla Émila Zoly, Jacka Londona a jiných světových klasiků.

 Slovy studentského prohlášení, ke spálení byly odsouzeny všechny knihy, „které působí podvratně na naši budoucnost nebo útočí na kořeny německého myšlení, německého domova a na tvůrčí síly našeho lidu“.[3]

  Pro propagandu používali nacisté i film. Tak například nacistický snímek Der Erwige Jude začíná záběry krys. Komentář k filmu vysvětluje, že jako je krysa nejnižším druhem živočichů, jsou Židé nejnižšími lidmi. Šíření krys po zemi je přirovnáváno k bezcílnému putování Židů.  

Postavení Židů během prvních let po nástupu nacistů

 S nástupem nacistů k moci začal proces vyčleňování zhruba 500 tisíc Židů z německé společnosti, jejich šikanování a pronásledování. Tento proces, i když byl z taktických a mezinárodně - politických důvodů v některých obdobích zpomalován, vedl od počátku k likvidaci Židů.

Okamžitě po převzetí moci nacisty začalo pronásledování především ze strany SA, které na různých místech zastrašovaly, terorizovaly a fyzicky napadaly židovské obyvatelstvo. Od prvních dnů nového režimu začala být vydávána různá protižidovská nařízení omezující výkon jejich povolání, vstup do veřejných zařízení atd. Mnohé německé obce vyvěšovaly značky zakazující Židům vstup na svá území.

Jedním z hlavních požadavků všech antisemitických programů bylo vytlačení Židů z hospodářského života. Dne 1. dubna 1933 byl vyhlášen bojkot židovských obchodníků, živnostníků, právníků a lékařů, jejichž seznamy den před tím zveřejnily lokální listy na popud NSDAP. Akce byla provázena intenzivní antisemitskou kampaní, podle níž měl být bojkot pouhou odvetou za nepřátelské vystupování zahraničních Židů proti novému německému režimu. Před dveře do obchodů, ordinací a advokátních kanceláří se postavili příslušníci SA a varovali návštěvníky před vstupem. Hesla znějící z amplionů se opakovala i na plakátech a transparentech: „Nekupujte u Židů“, „Vyhýbejte se židovským lékařům!“, „Německá žena nechodí k židovskému lékaři!“ Na manifestacích se požadovalo snížení počtu Židů na středních školách, univerzitách a v důležitých profesních skupinách, jako mezi lékaři nebo právními zástupci, „na úroveň jejich podílu na celkovém počtu obyvatel“ (Židé tvořili zhruba 1, 55 % obyvatelstva). 4. dubna byl bojkot oficiálně zrušen s tím, že splnil svůj účel.

Pod dojmem této akce byl hned 7. dubna přijat Zákon o obnovení kariérního úřednictva, který poslal na nucený odpočinek všechny neárijské, komunistické a pro nacisty nespolehlivé státní zaměstnance. Postižen byl každý, kdo měl jen jednoho neárijského prarodiče. Nárok na penzi vznikal až po desetileté službě, takže už toto opatření vedlo ke zničení mnoha lidí. Po intervenci říšského prezidenta Hindenburga platila výjimka pro lidi, kteří pracovali jako státní zaměstnanci už před 1. světovou válkou a bojovali za Říši, případně jejichž otcové v této válce padli. Neochotně povolená výjimka nevydržela déle než rok. 17. května 1934, ještě před Hindenburgovou smrtí, byla zrušena.

21. dubna 1933. Další protižidovský zákrok znamenal zákaz židovské rituální porážky zvířat. V důsledku symbolického významu, který Němci připisovali krvi, se smrt vykrvácením zdála zvrácená. Přísnost nacistických zákonů a síla útoku na košer porážku však napovídají, že v pozadí stály motivy mnohem důležitější, než snaha o humánnost.

22. dubna 1933 přišel další úder. Z nařízení říšského ministerstva práce zanikala činnost "pokladenských lékařů neárijského původu a pokladenských lékařů, projevujících se v komunistickém smyslu". Eliminace proběhla na základě seznamů dodaných Sdruženími pokladenských lékařů. Přes poměrně vysoký počet úspěšných odvolání přišlo do jara 1935 o smlouvu přes 2000 lékařů. S židovskými lékaři přestaly spolupracovat také rezervní pokladny a soukromé pojišťovny a mnozí museli zavřít ordinace. Uvolněná místa se přidělovala mladým nacistickým lékařům.

Souběžně probíhali čistky na univerzitách. Podle jmenných a profesních seznamů byli propouštěni všichni neárijští profesoři. Čistkám se nevyhnuli ani studenti. Zákon proti přeplňování německých škol a univerzit stanovil, že neárijci smějí být na středních a vysokých školách zastoupeni pouze procentem, které odpovídá židovskému podílu na celkovém počtu obyvatel- čili 1, 5 %. Podíl židovských studentů se však pohyboval mezi 15- 40 procenty. Většina musela z univerzit odejít, zbylí nesměli studium řádně dokončit. Nový zkušební řád z 5. února 1934 spojoval absolutorium s prokázáním árijského původu a správnými politickými postoji. Vedle Židů nebyli k závěrečným zkouškám připuštěni také studenti, u nichž existovala pochybnost o jejich národní nebo morální spolehlivosti.

Podle nového nařízení ze 17. května 1934 přišli o licenci i lékaři s neárijskými manželskými partnery. Opět se uzavírali ordinace a vzniklé mezery zaplňovali mladí, straně oddaní lékaři.

Protižidovská opatření se týkala i ostatních oborů. Říšský tiskový zákon ze

4. října 1933, který učinil žurnalistiku veřejným posláním, nařizoval, že všichni redakční šéfové musí být držiteli německého státního občanství, musí být árijského původu a nesmí mít za manžela či manželku Žida.

Židovské organizace

 Po nástupu nacistů k moci byly židovské náboženské obce, ale i jiné židovské organizace nuceny pozměnit svou stávající činnost. Musely začít organizovat sociální péči a začít se starat o zdárný průběh emigrací.

Hlavním vnitřním problémem židovské komunity byly ideologické rozdíly mezi nejvýznamnějšími židovskými organizacemi, především mezi organizacemi německých asimilantů a sionistů. Asimilanti nevěřili, že by nacismus mohl být významným nebezpečím, kdežto sionisté nikdy v uskutečnění německo-židovské syntézy nevěřili. V ovzduší hrozícího nebezpečí se však podařilo překlenout rozdílné názory, a tak bylo založeno 17. září 1933 Říšské zastoupení německých židů (Reichsvertretung der deutch Juden), v jehož čele stál uznávaný rabín Leo Baeck.

Za války musela být v každé ovládnuté zemi ústřední židovská organizace- Judenrat (židovská rada). Základním cílem bylo Židy skrz tyto organizace kontrolovat a izolovat je od okolního světa. Rady byly v postavení, kdy se museli snažit vyhovět Židům a zároveň se nestavit proti přísným úředním nařízením.

 Norimberské zákony

Nesystematičnost a chaotičnost protižidovských opatření a zákonů, časté útoky na Židy, k nimž docházelo po celém Německu, mnohé Němce znepokojovaly. Někteří měli námitky proti svévolnosti násilí, ti radikálnější spolu s vládními kruhy si nebyli zase jisti, jaké druhy antisemitských akcí by měly být podnikány a tolerovány. Řešením se měly stát Norimberské zákony, které byly vydány na sjezdu NSDAP v Norimberku 15. září 1935, doplněné 17. května o další nařízení. Během následujících let bylo vydáno dalších třináct protižidovských dekretů, doplňující Norimberské zákony.

Najdeme jen málo důkazů svědčících o promyšleném plánování při jejich formulování. Byly pracně sestaveny a veřejnosti přečteny jako improvizovaná náhražka závažného zahraničněpolitického prohlášení, jež mělo být na konci norimberského sjezdu nacistické strany učiněno.[4]

I tak vnesly tyto rasistické zákony řád do nekoordinovaných státních záležitostí, neboť přesně definovaly, kdo má být považován za Žida.

Kromě toho omezovaly možnost zaměstnávat v židovských domácnostech árijské služebné, které nedosáhly věku čtyřiceti pěti let. Zákony též Židům zakazovaly používat německou státní vlajku a s platností od 1. března 1936 byli vyloučeny židovské děti ze všech německých škol.

Nařízení k zákonu o říšském občanství
 

§2

 (2) Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně židovských, není-li podle §5, odst. 2, Židem. Za plně Židovského se bez dalšího pokládá prarodič, když příslušel k židovskému náboženskému společenství.

§5

 (1) Židem je ten, kdo pochází přinejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně židovských. Platí §2, odst. 2, věta 2.

(2) Za Žida se také pokládá státní příslušník, je-li židovským míšencem, pocházejícím z dvou plně židovských prarodičů,

a) když v době vydání zákona příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat,

b) když v době vydání zákona byl v manželství se Židem nebo potom do něj vstoupil,

c) když pochází z manželství se Židem ve smyslu odstavce 1, jestliže bylo toto manželství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935,

d) když pochází z mimomanželského styku se Židem ve smyslu odstavce 1 a narodil se nemanželsky po dni 31. července 1936.[5]

 Převedeno do běžného jazyka: jeden židovský dědeček nebo babička nebyli na překážku, ale tři a více už znamenali ztrátu občanství. Osoba se dvěma židovskými předky mohla zůstat německým občanem, avšak nesměla být za Žida provdána nebo nesměla být členem židovské náboženské obce. Pokud byl občan Žid jen z poloviny (rodič je Žid), směl si vzít Němce jen se svolením úřadů, protože u polovičních Židů převládaly židovské geny. Další kategorií byli čtvrtinový Židé (prarodič je Žid), kteří byli též označovány za míšence, ale směli si brát jiné Němce, nikoli však míšence nebo Židy. Zákon o ochraně německé krve a cti postavil mimo zákon veškeré sňatky mezi Židy a Němci. Zároveň měl být tvrdě trestán mimomanželský styk mezi árijci a Židy. 

Příslušnost do určité kategorie později rozhodovala o zařazení do transportů do koncentračních táborů.

Koncem roku 1938 vypracoval Göring zásady, podle nichž se mělo rozlišovat mezi „privilegovanými smíšenými manželstvími“ a těmi ostatními. Za privilegovaná manželství se považovala ta, kde muž nebyl Žid a kde nebyly židovsky vychovávány děti. 

Oba zákony byly mezi Němci dost populární, protože slibovali to, o čem se již dlouhou dobu jen hovořilo. Mnozí Němci byli však stále toho názoru, že se s Židy zachází moc humánně.

Tyto rasové zákony měly diskriminovat Židy hlavně na společenském poli, ale přinášeli s sebou i nezanedbatelný hospodářský tlak na celou židovskou komunitu. Židé byli zbaveni posledních ekonomických a vlastnických práv. Zákony přispěly k izolaci Židů v Německu, ale součastně přispívaly i k izolaci Německa v mezinárodním obchodu.

Židovská emigrace

Zatímco do roku 1933 se počet Židů v Německu snižoval především kvůli přirozené úmrtnosti a klesající se porodnosti, od převzetí moci nacisty měla hlavní podíl na snižování počtu Židů emigrace. Mezi lety 1933 a 1939 se počet Židů v Německu snížil o 289 tisíc osob, tedy o více než jednu polovinu veškerého židovského obyvatelstva z roku 1933. Lze odhadovat, že z Německa za těchto šest let emigrovalo 250 tisíc Židů.

 Rozsah emigrace se během let lišil podle různých stádií pronásledování, ale též možnosti přijetí v cílových zemích. V roce 1933 se pod vlivem nacistického převzetí moci opustilo Německo plných 40 tisíc Židů. Byli to převážně sionisté a židovští komunisté. V prvních dnech po zahájení pronásledování bylo pro Židy těžké pochopit, že je může kdokoli zbavit jejich občanských práv a identity a že mají být ve vlastní zemi považováni za vyvrhele. Lépe si tuto situaci uvědomovali němečtí sionisté, kteří nikdy v uskutečnění německo-židovské syntézy nevěřili a zdáli se tím na nové časy lépe připraveni. Na rozdíl od ostatních německých Židů nepovažovali nacistický režim za dočasné zbrzdění emancipace a nepředpokládali, že by se zhroutil sám od sebe. Jako další si nebezpečí uvědomili ti jednotlivci židovského původu, kteří byli aktivní v socialistickém a komunistickém hnutí a z toho důvodu byli vystaveni dvojnásobné perzekuci - jak z důvodu rasových, tak politických. V dalších letech s jistou stabilizací klest i počet emigrantů a zvýšil se až v letech 1938 a 1939, kdy padly veškeré iluze německých Židů o možnostech dohody s nacistickým režimem.

Od začátku války v září 1939 možnosti emigrace rapidně klesly a bylo stále obtížnější nalézt pro emigranty cílové země ochotné je přijmout. Pro Židy byl svět rozdělen na dvě části: místa, kam se Židé nemohli dostat a místa, kde nemohli žít.  Mezinárodní konference ve francouzském městě Evian v červenci 1938, iniciována americkým presidentem Rooseveltem, skončila naprostým fiaskem. Na této konferenci byl vytvořen Mezinárodní výbor pro uprchlíky, který měl s nacistickým Německem jednat o místech, kam by se mohly usadit větší počty Židů. V podstatě se však žádné dohody nedojednaly a Židé prchající z Německa neměli žádnou naději.

 Z jednotlivých zemí směřovalo nejvíce uprchlíků do Palestiny- dohromady více než 50 tisíc. Určitě by emigrantů bylo víc, nebýt kontroly emigrace, kterou v meziválečném období prováděla britská mandátní správa, která v souladu s vlastními imperiálními a strategickými zájmy zavedla formální kritérium „ekonomické absorpční kapacity“. V předválečném období existovaly v podstatě tři legální možnosti přistěhovalectví do Palestiny:

 a)“Kapitalistická“ víza byla vydávána imigrantům, kteří vlastnili kapitál alespoň v hodnotě 1 000 palestinských liber. ( Roční příjem policisty v roce 1933 byl méně než 50 liber.)

b) Chalucim, mladí sionističtí osadníci, kteří absolvovali praktický zemědělský kurz v zahraničí, mohli vstoupit do Palestiny jako dělníci. Přesný počet potvrzení těmto pracovníkům byl palestinskou vládou omezen na šestiměsíční kvóty, stanovené podle ekonomické situace a především úrovní nezaměstnanosti.

c) „závislí“ – přímí příbuzní obyvatelů Palestiny.

  Spojené státy americké imigraci německých Židů sice různými administrativními nařízeními ztěžovaly a ve 30. letech tak nebyla naplňována ani kvóta USA pro vystěhovalce z Německa. Teprve po tzv. Křišťálové noci (9. 11. – 11. 11. 1938) uvolnily svá nařízení.

Švýcarsko si velmi zakládá na své pověsti azylové země, ale za 2. sv. války tomu bylo jinak. Když se po anšlusu Rakouska začaly tvořit na švýcarských hranicích kolony židovských uprchlíků, začala švýcarská vláda připravovat opatření, kterými by jejich přístupu do země zamezila. Bylo to právě Švýcarsko, kdo si v roce 1938 vynutilo na Německu, aby všichni Židé měli pasy označeny písmenem „J“ (Jude= Žid). Osoby s takto označeným pasem nebyly bez víza do země vpuštěny. V platnost vešlo toto nařízení 5. října 1938. Tedy v době, kdy se Německo ještě snažilo „židovskou otázku“ řešit masovou emigrací Židů. Zákaz vystěhování Židů z Německé Říše byl vydán až 23. října 1941.

 Židovské organizace emigraci podporovaly a snažily se o co nejlepší přípravu emigrantů pro život v nové zemi, pořádaly jazykové a přeškolovací kurzy. Řada mladých lidí prošla hachšarou - zemědělským školením na venkově pořádaným sionisty před předpokládanou emigrací do Palestiny. Zároveň vedení židovské komunity usilovalo o spořádaný průběh vystěhovalectví a snažilo se zabránit šíření paniky a vystěhovávání bez patřičné přípravy.

Až do vypuknutí války bylo hlavním cílem nacistů odstranění židovského vlivu a Židů samotných z Německa, takže úřady sice vystěhování Židů podporovaly, ale zároveň se snažili prchající židy připravit o co největší díl majetku. Zchudlí němečtí Židé pak mnohem obtížněji hledali azyl v některé z cílových zemí. Sionistickým organizacím se v roce 1933 podařilo dohodnout s nacisty na tzv. haavarské dohodě, která umožňovala za majetek, který emigrant do Palestiny musel nechat v Německu, dovézt do Palestiny německé zboží.

 Vzhledem k velké emigraci se struktura německé židovské komunity měnila. Protože emigrovali především mladí lidé, zvyšoval se stále počet lidí starších, kteří nechtěli a nebo nemohli z Německa uprchnout. Zároveň se podstatně zhoršilo postavení Židů na venkově a v malých městech, kde byli mnohem snáze vystaveni šikaně a izolaci. Mnoho z nich se proto raději stěhovala do velkých měst, kde spoléhali na anonymitu a pomoc židovské obce. Podle sčítání z roku 1939 žilo ve Velkoněmecké říši (včetně Rakouska) 330 892 osob židovského původu. 55% z nich žilo ve třech velkých městech: Berlíně, Hamburku a Vídni.

Počet židovských emigrantů z Německa a Rakouska během let 1933-1939:

USA 85 000
Latinská Amerika 85 000

Palestina 60 000

Šanghaj 18 000

Velká Británie 60 000

Švýcarsko  12 000

Celkem 320 000

Křišťálová noc

Na norimberské zákony se postupně nabalovala další omezení, takže na podzim roku 1938 už byla hospodářská moc Židů zlomena. Přes 200 tisíc Židů z Německa uprchlo, ale vzhledem k anšlusu Rakouska zůstával počet židovského obyvatelstva stejný.

V noci z 9. na 10. listopad 1938 v celém Německu vypukl protižidovský pogrom 

- Křišťálová noc (německy Kristallnacht). Název je odvozen od množství střepů po rozbitých výlohách a oknech. Pogrom symbolizoval vyostření nacistické protižidovské politiky v roce 1938.

Záminkou k rozpoutání běsnění byl atentát na legačního sekretáře německého velvyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha, který spáchal dvěma výstřely 7. listopadu 1938 17letý židovský chlapec Herschel Grünspan. Jeho rodina se stala obětí vypovězení zhruba 17 tisíc polských Židů z Německa do Polska, které bylo provedeno německými úřady na konci října. Popudem k činu mladého Grünspana byla snaha pomstít se za osud své rodiny.

Nešťastný a neuvážený čin židovského mladíka však nebyl skutečným důvodem k vypuknutí pogromu. Nacisté jej pouze využili jako záminku k vyostření protižidovských opatření. Nacistická propaganda použila atentát jako součást židovského spiknutí proti německému národu, jako pokus Židů o vyvolání nepřátelství mezi evropskými státy.

9. listopadu odpoledne vom Rath zemřel. Ještě téhož večera vystoupil šéf propagandy Goebbles na každoroční schůzi nacistických „starých bojovníků“, která byla připomínkou nezdařeného nacistického puče z roku 1923, s plamenným protižidovským projevem vyzývajícím k pomstě. Ten si přítomní funkcionáři SA a dalších nacistických institucí vyložili jako povel k zahájení protižidovského pogromu.

Již v noci začaly především jednotky SA vyvolávat protižidovské nepokoje a samy útočit na židovské objekty. Nacisté demolovali a rabovali židovské obchody a podniky, jejich zařízení bylo zničeno. SA vyslala své muže po skupinách, aby vypálili všechny synagogy a židovské modlitebny, které byly považovány za symbol přítomnosti a úspěchu židovské menšiny v Německu. Bylo vyhlášeno zhruba 7500 zdemolovaných židovských obchodů. Během pogromu bylo zabito téměř 100 židů a zhruba 30 tisíc (většinou majetnějších) bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Z nich byli propuštěni až po závazku emigrace a zabavení majetku ve prospěch Říše.

„… V Berlíně je v plamenech pět synagog, potom patnáct. Zuřivost lidu je nyní plně podnícena. Této noci není možné proti ní zasáhnout. Ne, že bych chtěl. Jen ať to pokračuje… Když jedu zpátky do hotelu, slyším zvuk rozbitého skla. Bravo! Bravo! Synagogy nyní žhnou jako gigantické pece. Německému majetku nehrozí žádné nebezpečí…“ Tyto bezcitné řádky si zapsal ráno 10. listopadu 1938 do svého deníku říšský ministr národní propagandy Joseph Goebbles. Zaznamenával si je právě ve chvíli, kdy obdržel první souhrn zpráv o událostech minulé noci, jež Hermannovi Göringovi podával velitel bezpečnostní policie Reinhard Heydrich. Podle bylo za svítání 10. 11: 1938 zničeno 191 synagog a rozbité výlohy mělo asi 7 500 židovských obchodů a firem.[6]

 Nacistické vedení tvrdilo, že pogrom nebyl nijak organizován a že sami Židé vyvolali spravedlivý hněv německého lidu. Za viníka nepokojů byly označeny židovské obce. 12. listopadu bylo na poradě, jíž předsedal Hermann Göring, německým Židům uděleno zaplatit pokutu ve výši 1 miliardy marek ( 400 mil $). Křišťálová noc tak byla využita k urychlení nucené arizaci židovského majetku. Navíc bylo Židům přikázáno odstranit způsobené škody a uvést vzhled ulic opět do původního stavu. Pojistky, na něž měli poškození nárok byly zabaveny.

Listopadový pogrom roku 1938 může být považován za mezník v nacistické protižidovské politice. Hitler od této události změnil taktiku a vykonavatelem protižidovských násilností jmenoval místo Goebblese Himmlera- tím se do tohoto kolotoče zapojily postupně všechny německé vládní úřady a také velké množství civilistů- válka proti Židům se stala celonárodní záležitostí. Byl to přechod k úplnému vyloučení Židů ze společnosti a potenciálně k jejich fyzické likvidaci.

Od listopadu 1938 měli Židé oddělená místa ve vlacích, čekárnách a restauracích, Himmler také zrušil židovské řidičské průkazy. Od března 1939 Židům nezbývalo nic jiného, než nucené práce.

Proces koncentrace Židů

 Vyčlenění Židů ze společnosti a podrobení jinému režimu vyžadovalo zapojení celého národa. Šlo o velmi komplikovaný a obtížný postup, vyžadující od nepřeberného množství byrokratů notnou dávku krutosti, která byla téměř stejně nelítostná jako sám konečný vražedný proces.

V samotném Německu a západních zemích v nacistické moci nebylo možné uzavřít židovské obyvatelstvo v ghettech jako tomu bylo v okupovaném Polsku. Místo toho byli Židé zavaleni množstvím diskriminačních zákonů, které je měly izolovat od zbytku obyvatelstva a vytvářet kolem nich společenské bariéry. Ocitali se v tzv. ghettu bez zdí.

 Židé již byli prakticky vyřazeni z hospodářského života, jejich majetek byl arizován a byli zbaveni téměř jakékoli možnosti na obživu. Velká část jich byla závislá na židovských organizacích. Stále větší část z nich byla nasazována na nucené práce v místě jejich bydliště. Některá sionistické přeškolovací střediska byla na rozkaz nacistů přeměněna v pracovní tábory, do nichž byli zavíráni především mladí muži.

 Postupovala také nucená prostorová segregace Židů. V mnoha městech byly Židům k bydlení vyhrazeny pouze určité čtvrti. Zároveň se museli stále více stěsnávat a nezřídka muselo žít v jednom bytě i několik rodin. Židé měli zákaz vstupu do stále více veřejných míst - např. parků, veřejných lázní. Měli oddělené místo ve vlacích, restauracích a čekárnách. Nesměli bez povolení opouštět místo svého bydliště a také nesměli kupovat nežidovské noviny. Také museli odevzdávat rozhlasové přijímače, tak měli být zbaveni možnosti získat aktuální informace a reagovat na ně.

 Židovské náboženské obce byly v podstatě přeměněny na nástroj nacistické protižidovské politiky. Jejich vedení, které nebylo svobodně voleno, ale jmenováno za strany nacistů, se snažilo zachovat alespoň péči o staré lidi a děti, podporu sociálně slabé části komunity a zároveň co nejvíce podporovat emigraci. Aby mohly židovské obce tyto funkce plnit, musely se podřídit nacistům a plnit jejich rozkazy. Židovské obce se tak stále více podobali židovským radám, které existovali v polských ghettech.

Koncentrační tábory

První koncentrační tábory se začaly objevovat těsně po nástupu Hitlera k moci. Koncem roku 1933 jich existovalo kolem 50. Ve většině případů je zakládala SA. Účel těchto koncentračních táborů byl dvojí. Jednak aby bylo kam uklidit jedince nepohodlné režimu, jednak zastrašit značné procento potenciálních odpůrců, kteří se opravdu zalekli a raději se podrobili.

 Většina táborů se v polovině třicátých let nacházela v bývalých vězeních či skladištích. Již v té době existovali tři hlavní tábory: Dachau u Mnichova, který byl založen 20. března 1933, Saschenhausen u Berlína a Buchenwald ve středním Německu. Tyto tábory nebyly tak hrůzné jako pozdější vyhlazovací tábory, kterým sloužily za vzor. Většinu vězňů v tomto období však netvořili Židé, ale komunisté a socialisté. Vězni se ocitali v koncentračních táborech na základě Nařízení říšského prezidenta na ochranu národa a státu, který byl vydán ihned po požáru Říšského sněmu 28. února 1933. Židovští vězni se zpočátku dostávali do táborů proto, že odmítali podepisovat majetkové převody ve prospěch Říše. O Vánocích 1933 udělil Hitler milost dvaceti sedmi tisícům uvězněných, ale Göring s Himmlerem Hitlerovo nařízení obešli a propuštěno bylo jen několik málo amnestovaných. Časem přešlo vedení koncentračních táborů pod vedení SS, které je organizovaly s krutostí, která se od těchto elitních jednotek dala očekávat. Funkci dozorců zastávali členové Svazu umrlčích lebek. Velitel prvního oddílu Totenkopfverbände (Svazu umrlčích lebek) a první velitel tábora Dachau Theodor Eicke byl pověřen řízením všech koncentračních táborů.

 Životní podmínky v těchto zařízeních nebyli lehké a s Židy bylo zacházeno

nejhůře. Ve většině táborů existovalo tzv. „židovské komando“, které vykonávalo tu nejodpornější práci, jako bylo např. čištění latrín. Sadističtí dozorci Židy často nutili vykonávat ponižující a nesmyslné úkony jen pro své pobavení.

 Již během prvních let nalezlo v těchto koncentračních táborech smrt mnoho osob židovského původu. Ale na základě mezinárodních protestů, které následovaly po bojkotu židovských obchodů, byl vydán rozkaz, že nesmí v táborech docházet k svévolnému zabíjení Židů. Na nějaký čas se situace zlepšila, ale nadále docházelo k ubíjení vězňů. Nebyla to však již masová záležitost, aby nevznikly problémy s nadměrným počtem úmrtí.

ARBEIT MACHT FREI

 Autorem tohoto neblaze proslulého hesla, hlásajícího, že práce osvobozuje, které bylo na bráně koncentračních táborů v Dachau a později v Osvětimi, byl údajně velitel dachauského tábora Theodor Eicke. 

Pracovní využití vězňů koncentračních táborů přišlo po té, co generální stavební inspektore Albert Speer začal roku 1938 výstavbu nového hlavního říšského města. Tím byl vydán podnět k založení společnosti Německé cihelny a kamenolomy s. r. o., které provozovaly SS v Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Vláda se v zájmu rozvoje hospodářství velmi snažila o zvýšení počtu vězňů, a tak hbitě využila pogromové noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy do koncentráků začali Židé proudit ve velkém počtu.

Se začátkem války význam nucených prací prudce vzrostl. Práce vězňů byla hlavní pro zbrojní průmysl, a tak si stále víc podniků stavělo závody v blízkosti táborů. Byly to např. závody Hermanna Göringa na těžbu uhlí a Siemens & Schuckert – elektrotechnický gigant. Podnik I. G. Farben, výrobce válečně důležitých chemikálií, si dokonce v září 1942 prosadil zřízení vlastního koncentračního tábora v Monowitz, který patřil pod komplex táborů v Osvětimi.

V květnu 1942 byl vedoucím lékařem Hlavní říšské hospodářské správy Enno Lollingen vydán rozkaz, podle kterého měli být v koncentračních táborech zlikvidováni všichni vězni, kteří již nebyli práce schopní. Tak začaly každodenní táborové selekce, při nichž lékaři posílali na smrt vězně, kteří se jim zdáli zesláblí a nemocní, kteří své utrpení skrývali, aby selekci unikli. 

Konference ve Wannsee

 31. 7. července 1941 dostal šéf Říšského bezpečnostního úřadu RSHA Reinhard Heydrich od Hermanna Göring pokyn k přípravě konference, na které by se vyřešila otázka, jak odstranit více než 11 milionů evropských Židů.

Patnáct zástupců SS , NSDAP a vládních úředníků se 20. ledna sešlo v luxusní vile na berlínském předměstí Wannsee u břehu stejnojmenného jezera. Konference musela být několikrát přeložena, protože její účastníci se nemohli dlouho sejít. Bylo to vůbec první setkání nacistické byrokracie a SS. Dále se jí zúčastnili zástupci Göringovy čtyřletky (čtyřletý ekonomický plán), ministerstva zahraničních věcí, „východního ministerstva“, které spravovalo obsazená území na východě, ministerstva spravedlnosti a nacistické správy Polska. Pozván byl i šéf gestapa Miller, expert na židovskou otázku Adolf Eichmann a major SS Rudolf Lang, náčelník policie v Litvě.

Účastníci byli informováni o probíhajících deportacích a vyvražďování Židů na okupovaných územích. Představitelé SS se na těchto akcích již přímo podíleli svým rozhodováním. Heydrich očekával, že představitelé vlády budou mít námitky s jeho návrhem, ale ten byl všeobecně přijat s ochotou pomoci.

Na závěr se rozvířila debata, jestli nějaké Židy z tohoto plánu nevyjmout. Ministr vnitra navrhl, aby „Mischlinge“ (potomci smíšených manželství) nebyli deportováni, ale pouze sterilizováni. Státní tajemník Neumann navrhl, odklad deportace zkušených židovských pracujících ve válečném průmyslu, alespoň do té doby, než se za ně nalezne kvalifikovaná náhrada.

Konference skončila kompromisem mezi průmyslníky, kteří chtěli umořit Židy ve svých fabrikách a zástupci SS, kteří je chtěli udřít k smrti při výstavbě komunikací v Sovětském svazu.

Dávno před touto konferencí Hitler rozhodl, že likvidace Židů musí zůstat přísně utajena, a tudíž slova jako „konečné řešení“, „odsun“, nebo „deportace na východ“, to vše v konečné fázi znamenalo smrt.

Zástupce generálního guvernéra v Polsku K. H. Franka, tajemník J. Bühler poznamenal na konferenci:

„Uvítáme, jestliže otázka „Konečného řešení“ bude započata právě v generálním gouvernementu, protože zde budou jen minimální dopravní problémy a nasazování pracovních sil na východě se protne s touto operací. Židé musí být z generálního gouvernementu odsunuti tak rychle, jak jen to bude možné, protože zde představují reálné nebezpečí epidemií a jejich neustálé „černé obchodování“ podrývá ekonomiku země. Otázka se týká přibližně 2,5 milionů Židů, převážně práceschopných…“[7]

Hromadné deportace

Již od začátku války se nacisté pokoušeli Židy z území Říše deportovat do východních oblastí. Tak měli být němečtí Židé společně s českými a rakouskými deportováni na okupovaná sovětská území.

 Deportace do Niska organizované v říjnu 1939 Adolfem Eichmannem byly brzy zastaveny. 12. února 1940 bylo tisíc Židů z okolí Štětína vyvlečeno v noci bytů a deportováno do tří vesnic poblíž Lublinu. V říjnu 1940 bylo z Bádenska, Falce a Sárska deportováno 6 500 Židů do jižní Francie, kde byli vichistkou vládou přijati. Na podzim 1941 začal systematický proces deportací Židů z Německa a jím obsazených oblastí do koncentračních táborů na východě. Tento odsun byl pro Němce ulehčen tím, že většina židovského obyvatelstva byla zbavena své existenční základny, a tak ji brala jako jedinou možnost změny.

Židé dostávali výzvu, aby se dostavili na shromaždiště za účelem „evakuace“ na východ. Ve shromažďovacím táboře často zůstávali až několik dní, během nichž byli připraveni nejen o veškerý zbývající majetek, ale též o zbytek své občanské identity. Každému bylo přiděleno „evakuační číslo“ – číslo v transportu na smrt. Před deportací museli odevzdat klíče od bytů a bylo jim přísně nařízeno zaplatit všechny zbývající účty za vodu, elektřinu či plyn. Deportací zároveň propadal ve prospěch Říše jejich zbývající majetek. Krádež tohoto majetku legalizovalo 11. provádějící nařízení k norimberským zákonům vydané 25. listopadu 1941, které mj. stanovilo, že Židé, kteří pobývají v zahraničí, ztrácejí německou státní příslušnost a jejich majetek propadá ve prospěch Říše. Deportace na východ byla cynicky interpretována jako přeložení pobytu za hranice Říše. Deportovaní si s sebou směli vzít zavazadlo v maximální váze 50 kg. Aby bylo „přesídlení“ dokonalejší, museli si často též platit náklady na železniční přepravu.[8]

Německá železnice (Reichbahn) hrála při likvidaci židů velmi důležitou roli. Ghetta a koncentrační tábory se zřizovaly poblíž železničních tratí a k dopravě do nich se používalo výhradně železnice. Vlaky přepravující vězně měly absolutní přednost, dokonce i před vlaky, které zásobovaly východní frontu.

Nacisté byli velkými zastánci zákonů za ochranu zvířat. Tak například zákon o přepravě hospodářských zvířat nařizoval, že zvířata musí během cesty dostávat dostatečné množství potravy a vody, musela mít dostatek místa a bylo zakázáno nakládat stará a nemocná zvířata, pro které by cesta znamenala újmu. Tato opatření působí velmi paradoxně ve srovnání se zacházením, které se dostávalo vězňům přepravovaným do koncentračních táborů. Ti byli přepravováni v takových podmínkách, že by kontrolou Ministerstva dopravy podle směrnic na dopravu zvířat neprošly. A přeci byly vlaky a nákladní auta, dopravující vězně do koncentračních táborů maskovány jako přeprava do masokombinátů.

Co asi lidé pociťovali, když viděli kolem projíždět železniční vozy či nákladní auta pro přepravu dobytka? Pociťovali pýchu z humánních praktik Německého národa ve vztahu ke zvířatům? Anebo hrůzu, jež plynula z podezření, že tyto dopravní prostředky mohou přepravovat lidské bytosti odsouzené k záhubě?[9]


Ghettonizace

 V polovině září napsal Himmler župnímu vůdci a říšskému místodržiteli tzv. vartské župy Greiserovi: „Vůdce si přeje, aby stará říše a protektorát byly od západu k východu co nejdříve od židů vyprázdněny a osvobozeny. Snažím se proto, pokud možno ještě v tomto roce odtransportovat Židy staré říše a protektorátu nejprve jako první stupeň do východních území, která před dvěma lety připadla nové říši, abych je odsunul příští rok ještš dále na východ.“ Himmler od Greisera požadoval, aby přijal do Lodžského ghetta 60 tisíc Židů ze staré říše a protektorátu. O týden později Hitler Goebblese ubezpečil, že první města, která budou očištěna od Židů, budou Berlín, Vídeň a Praha.[10]

Polské město Lodž bylo před začátkem války významným centrem židovské kultury a žilo zde 223 tisíc Židů. 8. února1940 zde bylo zřízeno na severním okraji města v bývalé židovské chudinské čtvrti ghetto. 30. dubna bylo území ghetta uzavřeno. 164 tisíc lodžských židů se muselo stěsnat na území 4 km², z nichž více jak třetina byla zastavěna. V letech 1941 a 1942 bylo do ghetta deportováno dalších 38 500 Židů, z toho 20 tisíc z Říše a protektorátu.

I přes snahu o zlepšení životních podmínek židovské samosprávy ghetta trpěli vězni hladem a nedostatkem ubytovacích míst. Jen díky epidemiím, nedostatku paliva a potravin zemřelo v ghettu 43 500 lidí (21% všech obyvatel).

Od 16. ledna 1942 byli Židé z ghetta deportováni do nedalekého koncentračního tábora Chełmna, kde byli vězni zabíjeni v pojízdných plynových komorách (Speciálně upravené nákladní vozy, které měly zavedeny výfuky dovnitř. Vězni do nich byli nahnáni a pak vůz jezdil tak dlouho, dokud se vězni výfukovými plyny neudusily. Celkem bylo vyrobeno 20 plynových vozů.). Do května 1942 zde bylo zavražděno 55 tisíc Židů a Romů, kteří byli přivezeni z Lodže. V září 1942 bylo ve vlně deportací z Lodže zavražděno 20 tisíc vězňů. Ghetto se stalo továrnou, ve které byli vězni nuceni pracovat pro německý válečný průmysl. Na začátku roku 1944 bylo ghetto uzavřeno a vězni posláni do vyhlazovacích táborů Chełmno a Osvětim.

Na konferenci ve Wannsee byla i rozhodnuta jedna z mnoha funkcí ghetta v Terezíně. Bylo určeno jako ghetto pro staré německé a rakouské Židy, starší 65 let, prominentní osoby a pro Židy, kteří byli za první světové války vyznamenáni německými válečnými řády.

 2. června 1942 odjel z Berlína transport do Terezína a brzy jej následovaly vlaky ze všech oblastí německé Říše. 21. června přijel první transport z Vídně. Z Německa bylo do Terezína posláno více než 42 tisíc Židů jako zástěrka nacistické vyvražďovací mašinérie. Již v lednu 1942 z něj odjel první transport na východ a do konce roku 1944 bylo z Terezína do východních ghett a vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi, posláno zhruba 87 tisíc vězňů.

 Od okupace Polska uvažovali nacisté o soustředění Židů v jedné oblasti, která by sloužila jako jedno rozsáhlé ghetto. Měl být vytvořen tzv. Judenreservat (židovská reservace). Nejvýhodnějším místem se jim zdálo okolí Lublinu, jež mělo vysokou koncentraci židovského obyvatelstva, a které nemělo být později určeno k arizaci. Transporty do této oblasti však byly brzo zastaveny a plány na zřízení Judenreservantu zůstaly na úrovni experimentu.

Další plán teritoriálního řešení židovské otázky předložil Heinrich Himmler 25. května 1940. Problém chtěl vyřešit masovým vystěhováním Židů na Madagaskar. V plánu ovšem nebylo, že by se Madagaskar stal samostatným židovským státem. Měl být spravován německým guvernérem a policií.

Hitlerovi se nápad líbil a na okraj memoranda připsal „výborně a správně“ a nechal jej rozeslat všem stranickým funkcionářům, kteří se řešením židovské otázky zabývali.[11] 

Možnost vysídlení evropských Židů na tento ostrov u východního pobřeží Afriky se objevoval již od konce 19. století. Roku 1937 jej dokonce navštívila polská státní delegace, která měla prozkoumat možnost vystěhování polských Židů.

V červnu 1940 dal dokonce Hitler na srozuměnou admirálu Erichu Raederovi a Benitu Mussolinimu, že by se podle jeho názoru mohl skutečně stát židovskou kolonií, a dokonce Eichmannovi asistenti prošli tréninkovým kursem pobytu v tropech a byli očkováni proti malárii. Po invazi do západní Evropy a porážce Francie, které Madagaskar patřil, se zdálo být uskutečnění Plánu Madagaskar na dosah. Ale již v srpnu 1940 bylo jasné, že vzhledem k neschopnosti Německa porazit britské námořnictvo bude tento plán nerealizovatelný.

Veřejné označení Židů 

  Hitler byl zpočátku proti označení Židů, jak tomu bývalo ve středověku, ale postupem času uznal, že je potřeba Židy odlišit od německého obyvatelstva, protože jsou nositeli protiněmecké propagandy a vytvářejí v Říši nepřátelské nálady.

A tak 19. září 1941 nabylo platnosti nařízení, které všem Židům starším 6 let nařizovalo nosit na veřejnosti Davidovu hvězdu. Tato šesticípá hvězda velikosti dlaně, černě lemovaná s černým nápisem Jude musela být nošena viditelně na levé náprsní straně oděvu. Nařízení se netýkalo Židů z privilegovaných manželství. Tato kategorie byla ještě rozšířena tak, že do ní spadali též Židé žijící v manželském svazku s míšencem druhého stupně (tj. se čtvrtinovým Židem), a dokonce i Židé, jejichž manželství skončilo rozvodem či smrtí, za předpokladu, že jsou rodiči dítěte-míšence.

Ještě téhož dne rozeslal Reinhard Heydrich dálnopis úřadovnám městské policie, aby zabránily svévolným a nezákonným násilnostem proti označeným Židům. Lidé byli varováni, že kdokoli bude viděn, jak se s označeným židem byť jen baví, bude s nimi nakládáno stejně jako s Židy- nedostanou lístek na oděv ani na tabák. Lidé se však nezalekli a sympatie k Židům dávali najevo tím, že nosily Davidovu na límcích nebo že se s nimi bavili na veřejnosti. A tak bylo nařízeno, že ten, kdo se dál bude s označenými Židy udržovat styky, bude uvězněn v koncentračním táboře.

 
Vyhlazovací tábory

 Když se nacisté rozhodli přistoupit k masovému vyvražďování Židů, nečekali, že by se v Německu setkali s nějakým odporem. Léta protižidovské propagandy opravdu zapůsobila a lidé se stali k osudům židovského obyvatelstva lhostejní.

Několik měsíců po přepadení Sovětského svazu v roce 1941 navrhl ministr propagandy a zároveň berlínský gaulaiter Joseph Goebbels, že by se měla protižidovská politika přitvrdit, a tak začaly deportace 73 tisíc berlínských Židů na východ.

Nástupem vyhlazovací politiky byly stávající koncentrační tábory přeměňovány na vyhlazovací a zároveň bylo vybudováno celkem šest velkých vyhlazovacích táborů poblíž železničních tratí. Byly to Belzec, Treblinka, Chełmno, Majdanek a Osvětim- Březinka ( Auschwitz- Birkenau).

Hlavní otázkou nacistů bylo, jakým způsobem co nejefektivněji vraždit. Střílení ani dynamit se neosvědčily. Experimentovalo se s výfukovými plyny a cyklonem B, který se za normálních podmínek používal k dezinfekci. Praxi s plyny měli nacisté od roku 1939, kdy jím zabíjeli v programu tzv. eutanazie- vraždění mentálně postižených a jinak méněcenných osob.

Od roku 1942 byly budovány plynové komory, kde se nejvíce používaly výfukové plyny z e speciálně instalovaných dieslových motorů: v únoru v Belzecu, v květnu v Sobiboru, v červenci v Treblince (celkem 10 komor) a od září byly i v Majdanku. V Osvětimi byly zprovozněny 4 nové komory v březnu 1943, kde se vraždilo cyklonem B.

Osvětimská továrna na smrt

 Hlavním místem vyhlazování se stal tábor v polském městečku Březinka, zřízeného na rozkaz Heinricha Himmlera 1. 3. 1941, který byl součástí komplexu pracovního a koncentračního tábora Osvětim. Osvětim spolu s Březinkou zaujímala plochu přes 30 čtverečních kilometrů obehnaných ostnatým drátem.

Právě sem směřovaly od konce března 1942 transporty z celé okupované Evropy. Důvod, proč byla zvolena za hlavní vyhlazovací tábor právě Osvětim, byl zcela praktický- byla dobře dostupná po železnici a byla vzdálená od hustě obydlených sídel.

 Organizace židovských transportů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi byla pečlivě naplánována. Nejpozději tři dny před příjezdem vlaku vyrozuměl Hlavní říšský bezpečnostní úřad dálnopisem táborové velitelství. To pak informovalo politické, správní a dopravní oddělení, strážní jednotku a táborového lékaře. Ten při rozpisu služeb určil, kdo kteří lékaři provedou selekci na rampě.[12]

Po strastiplné cestě bez vody, jídla, která trvala i několik dní čekala ihned po příjezdu do tábora vězně selekce. Byl to proces, během níž dva lékaři SS oddělovali práceschopné vězně od těch, kteří byli rovnou posláni na smrt. K smrti byli ihned odsouzeni děti, těhotné ženy, staří lidé, nemocní a postižení. Stačilo jen, aby měl člověk brýle.

Muži byli posláni do plynových komor dříve, protože ženy bylo ještě potřeba ostříhat. Tuto práci zastávali židovští kadeřníci, kteří pracovali rychlostí jedna osoba za 2 minuty. Z vlasů se vyráběly látky pro vojenské účely.

Lidem jdoucím do plynu bylo tvrzeno, že budou hned posláni do tábora, jen co projdou dezinfekcí. Plynové komory byly označovány jako „sprchy“. Těchto pět komor dokázalo pojmout dohromady na 2 000 lidí. Za použití krystalů cyklonu B zde bylo každý den zavražděno 60 000 mužů, žen a dětí. Celkem bylo v Osvětimi zplynováno okolo 2 milionů lidí.

Poté, co byli usmrcení vyneseni ven, nastoupila četa „zubařů“, která háky, kladivy a dláty vytloukala z úst mrtvých zlaté korunky a zuby.

Ti, kteří nebyli ihned po příjezdu do tábora určeni k zavraždění (asi tak 25%), byli určeni k jinému způsobu vyhlazení - Vernichtung durch Arnaut - zničení prací. Nacisté se totiž rozhodli vybudovat obrovské průmyslové impérium založené na práci vězňů koncentračních táborů. Mnoho průmyslníků postavilo továrny v bezprostřední blízkosti táborů. Ale i SS vlastnily několik výnosných podniků. Kdyby němečtí průmyslníci odmítli v Osvětimi budovat své továrny, pravděpodobně by tam nezahynulo tolik lidí. Tábor byl totiž kuli nuceným pracím několikrát rozšiřován.

Lidé, kteří se do táborů smrti dostali, byli vystaveni nejen nepředstavitelnému fyzickému, ale i psychickému strádání. To bylo způsobeno třemi hlavními skutečnostmi:

a) První kontakt s novou realitou

 Příchod do koncentračních táborů a následná selekce znamenala nevyhnutelně fyzický, kulturní a morální otřes i pro lidi, kteří byli už ve svém dosavadním prostředí vystaveni násilí a degradovaní na občany bez práv.

b) Hlad. S nedostatkem jídla se spojovaly i problémy morálního charakteru, které byly naprosto odlišné od těch mimo tábor. 

 c) Osobní nesvoboda a odkázanost na zlovůli táborových pracovníků


Pochody smrti

  Dlouhé pochody Židů, ale i dalších obětí nacistického režimu začaly již v roce 1939 a ustaly dva nebo tři dny po skončení války. Většina pochodů se uskutečnila v posledním roce nacistické vlády, v Německu zejména v posledních šesti měsících. Pochody lze rozdělit na tři druhy

a) první trvaly od vypuknutí války do roku 1941 a byly předzvěstí konečné vyhlazovací politiky

b) druhá fáze vývoje pochodů zasahuje od počátku vyhlazování až do roku 1944 a byly přirozenou součástí genocidy

c) závěrečné období náleží období hroucení německé Říše, kdy se spojenecká vojska stále víc přibližovala a pochody byly pokračováním vyvražďování či způsob přemisťování vězňů z jednoho tábora do druhého, či jako zahlazování stop po genocidě

Když se neodkladně začal blížit konec Třetí říše, dostali agenti SS jediný rozkaz: vyvést Židy z oblastí hroutící se východní fronty na území Říše, kde byla stále možnost je pozabíjet. A tak nastaly nejhrůznější pochody, kdy bylo tisíce vězňů zastřeleno na cestě nebo umíralo na nemoci a podchlazení. 18. ledna 1945 byly zahájeny pochody z evakuované Osvětimi. 66 tisíc vězňů muselo pěšky pochodovat do Wodisłavi, kde byli naloženi do nákladních vagónů a transportováni do dalších táborů, především do Buchenwaldu, Dachau a Mauthausenu. Při tomto pochodu padlo přinejmenším 15 tisíc vězňů.

Obdobně pokračovaly pochody z ostatních velkých koncentračních táborů. Dle odhadů bylo v březnu 1945 v nacistických táborech 700 tisíc lidí.

Během těchto posledních nacistických pokusů o vyhlazení pro ně nepohodlných osob zemřelo na čtvrt milionů vězňů.


Svět nechce uvěřit

 I přes veškerou snahu nacistů o utajení jimi prováděných zvěrstev se západní státy dozvídaly o hrůzách, které se pod rouškou dobyvačné války děly. Hlavním zdrojem informací byli výpovědi očitých svědků, čili vězňů, kterým se podařilo utéci. 7. dubna 1944 uprchli z Osvětimi dva slovenští Židé. Byli jimi Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Ti po svém útěku sepsali v Žilině šedesátistránkovou detailní zprávu o fungování tohoto největšího vyhlazovacího tábora. Zprávu se jim podařilo propašovat do Švýcarska, kde byla předána na britskou ambasádu v Bernu, dostala se i do USA a do Vatikánu. Odvysílána byla i BBC a publikoval ji západní tisk.

Zprávy o tom, co doopravdy znamená „přesídlení na východ“ se však odezvy nedočkaly. Žádná vlády západních mocností nepodnikla kroky k tomu, aby zastavila vyvražďování evropských Židů. Jeden z důvodů snad je, že i přes veškeré snahy, se bývalým vězňům nepodařilo svět přesvědčit o tak hrůzné pravdě.

Přes podporu britského ministerského předsedy Churchilla nedošlo k Vrbou požadovanému bombardování Osvětimi a železničních tratí k ní vedoucích. Koncem léta 1944 byly bombardovány pouze průmyslové závody stojící u tábora. To, že nebyl bombardován sám tábor bylo vysvětleno tak, že si spojenci nepřejí bombardování jiných, než vojenských cílů.

Nacistická vojska byla již na přelomu let 1944/1945 na pohraji zhroucení a byla nucena ustupovat. Nacisté se tedy snažily zahlazovat stopy po svých zločinech. V listopadu 1944 byly na Himmlerův rozkaz vyhozeny do povětří plynové komory v Osvětimi a do poloviny ledna 1945 bylo z tábora deportováno 65 000 vězňů na nucené práce do Říše.

Byly likvidovány kartotéky deportovaných a zavražděných Židů a zahrabávány jámy, do nichž byl vhazován popel ze spálených těl. Tábor byl osvobozen 27. ledna 1945 sovětskou armádou.

Postoj Němců k holocaustu

 Německý národ, ač se Němci snaží tvrdit, že to není pravda, o genocidě věděl a pasivně ji přijímal. Vždyť jen v SS bylo 900 000 Němců a dalších 1 200 000 jich pracovalo na železnici. A železničáři věděli, co znamenají dlouhé vlaky, které neustále směřovaly za tmy na východ. Ale lidé zaměstnaní na železnici nebyli jediní, kdo se na procesu konečného řešení podílel. Židy před deportacemi prohlíželi lékaři, poštovní doručovatelé roznášeli oznámení o zařazení do transportů, při shromažďování Židů byla často využívána řadová policie a v neposlední řadě, bylo i dost takových, kteří se netajili svou přímou účastí na vyvražďování židovské populace a o svých zážitcích se nezdráhali hovořit.

Navíc se věci, které byly zabaveny Židům vozily do říše a rozdány. Tisíce hodinek, bot, pánských obleků, dámských šatů i dětského oblečení, které byly odebrány obětem holocaustu, našlo nové árijské majitele.



Jak na mne zapůsobila problematika holocaustu

 Číselná fakta týkající se nacistického vyvražďování Židů nás mohou jen děsit. Z celkového počtu šesti milionů zavražděných Židů bylo těch německých dle odhadů 169 000. Problematika holocaustu se ale netýká jen čísel. Jde především o zmařené lidské životy, o svědomí těch, kdo se na této zkáze podíleli. Jedná se především o nepředstavitelné utrpení milionů lidí z celé Evropy. A o vinu mnohanásobného množství lidí, kteří tuto genocidu dopustili.

Z vypracování seminární práce jsem si odnesla ponaučení: Nesmí se již víckrát opakovat lidská lhostejnost k osudům ostatních lidí!!! Nesmíme se nechat ukolébat vlastním pocitem bezpečí a svou pohodlností, vždyť nikdy nemůžeme vědět, co potká zrovna NÁS. Musíme si své občanské a lidské svobody chránit !!!

 
Prameny